Verbální občanská válka v Česku


Pokud si někdo dá tu práci s komentováním politiky, anebo se ji nehodlá vyhnout, vcelku rychle zjistí, že si to občané v Česku vyřizují "pěkně od podlahy". Viditelným znakem je především internetová diskuse, která ve většině postrádá onen prvek "demokratické" diskuse, a jedná se už jen o nálepkování a úrážky druhých. Nic na tom nemění občasná racionální nebo faktická poznámka. Platí, že dojdou-li argumenty (pokud nějaké jsou), přichází ke slovu urážka, nejlépe hodně osobní, hodně nízko pod gumu od trenýrek. A bohužel, tato přestřelka nebude ukončena ani komunálními a senátními volbami.

Nejistou pro společnost zůstává výslednice všeobecného sportu vládou spuštěného kádrování těch druhých (neprozřetelnými soudy, že političtí oponenti prý rozdělují národ). Důsledkem jsou prokoaliční "expertní" závěry, že jedna část obyvatel je tvořena nacisty (prokremelskými kolaboranty), druhá část pak proopozičními "expertními" závěry pro změnu fašisty (probruselskými kolaboranty).

V této množině pak nalezneme vzájemně se osočující podmnožiny.

Jedni jsou notoričtí kverulanti (umírněný výraz pro nespokojence), druzí členy jakéhosi spolku permanentních, téměř profesionálních petentů, které když vzbudíte po půlnoci, nadšeně podepisují jakási prohlášení a petice, jejichž význam spočívá jen v přetištění a propagaci jejich jmen ve veřejném prostoru.

Pak je tu verbální "občanská válka" sociálně stísněných (socek) versus movití či úspěšní. Ti první obhajují své názory obavami, že přijdou i to málo, co mají, ti druzí zase obavami, že přijdou o to, co už mají a budou mít. Takže zde máme údajné živly, nemakačenky, natahovače rukou za sociálními dávkami a vůbec odpudivé zjevy, které by měly mazat do práce a neunavovat svými požadavky. Na druhé straně se zase prý prezentují maloměšťáci, zbohatlíci, zloději a elementi přisátí na veřejné peníze - prostě slušní lidí.

Nedílnou součástí verbální občanské války je kádrování podle inteligence (IQ), stáří či mládí, vzdělání atd. A tak víme, že mládí je progresivní a chce vesele běhat s colou po písčitém pobřeží, zatímco staří uprdění pšklouni, honící se za slevami v supouších, jim v tom brání nostalgií za starými pořádky. Na opačnou stranu pak zní výhrady vůči "zfanatizovaným svazákům", jejichž nedostatečný rozhled a sociální necitlivost popírá zkušenost starších a vede společnost do propasti.

Přičemž logicky všechny spojuje a rozděluje politické kolbiště - držíme se stále verbální občanské války s důrazem na slovo "verbální".

Obecně platí, že dehonestovat politického protivníka je docela oblíbenou součástí procesu, kterak se dostat k moci a následně k financím (bez ohledu na demokracii či diktaturu). A ovšem neúspěch oblíbeného politického subjektu je následně doprovázen frustrací, což, jako zesilovač, funguje v odporu a "likvidaci" úspěšnějšího oponenta. K vyhlubování příkopů před barikádami pomáhá především to, co označujeme za propagandu. A tady se odehrávají přímo orgie řiditelů propagandy a reklamy. Je přitom pozoruhodné, jak lidé podléhají tomuto vymývání mozků. Psychologové dodávají, že nejlepší propagandou je ta, která vnutí člověku dojem, že se jedná o jeho vlastní myšlenky. Pak již těmto lidem nic nebrání, než se statečně a z hlubokého přesvědčení postavit s praporem své pravdy na dýmem zahalenou fiktivní barikádu, zatímco za jeho zády z tohoto kouře pomalu prosvítá jasné slunce budoucího štěstí.

Ovšem důsledkem práce stratégů propagandy, zpravidla doprovázený ztrátou kritického myšlení, je vylučování celých vrstev ze společnosti, nálepkování - ti jsou demokraté, tamti nejsou apod., je rozvrat společnosti, což vede ke ztrátě individuální a národní identity a sounáležitosti, o hospodářských katastrofách nemluvě.

Společnost se z toho obvykle vzpamatovává celé generace a vláčí za sebou ocas "pomýlených", rehabilitovaných frustrátů a partizánů ("já vám to říkal"), otřesené a ochromené mlčící většiny a vznikajících houfů novodobých ideových aktivistických hrdinů. Ti se následně a nevyhnutelně s novou energií postarají o další občanskou válku. Najdou se totiž noví nepřátelé, noví zastánci starých pořádků a noví šíbrové, vezoucí se na nové vlně, dnes ještě neznámé, progrese.

Někdo by to optimisticky nazval evolučním prokrokem lidstva. Jiný jakousi sebevražednou regresí. Ale s tím druhým si to jistě progresivně vyřídíme!

Obrázek uživatele Jiří Kouda

Jiří Kouda

Mgr. Jiří Kouda (*1960), novinář a publicista. Absolvoval magisterské studium na FF UK obor kulturologie. Uplynulých dvacet let pracoval jako zpravodaj zejména v denících (Právo, Práce, Deníky Bohemia atd.). V současné době se věnuje zahraniční politice a parlamentnímu dění. Pět let byl redaktorem v týdeníku Ekonom. Nyní pracuje pro Dikobraz.

Líbilo? Sdílejte a udělejte radost přátelům
Další články s vtipy? Dejte like a dáme vědět!
Nejčtenější články
  1. 2 402 přečtení
  2. 2 082 přečtení
  3. 1 322 přečtení
  4. 1 046 přečtení
Usměj se na Dikobrazu
Přihlas se nebo Klikni a koukej